Krev, slzy a PoE

Written by Over on 22 December 2013. Posted in Hry

Není to tak dávno, co vyšla na Gabově parostroji jedna taková malá nenápadná F2P hra. Díky zmrdo-majnkraft-beta-modelu už sice byla na světě pár měsíců, ale teprv teď si vývojáři řekli, oukej, už bychom za tu mohli nést zodpovědnost, a tak jí dali titulek 1.0.0. Mluvím pochopitelně o Path of Exile, a dnes si povíme, jak je možný, že takovej šprček natrhl z designerskýho hlediska Diablovi anus.   

Upřímně řečeno, nejsem překvapený, že takový masterpiece nemá na českých webech v podstatě žádný coverage. Kdo čte náš web už ví, že se nemůže v tomhle pavilonu psychologicky narušených jedinců, který se zove česká herní scéna, divit ničemu. To však nic nemění na tom, jaká je to konkrétně u tohoto kousku škoda.

Path of Exile je diablovka srdcem, duší, masem i krví. A že jí není málo. Ne nadarmo se říká, že tohle je to pravé Diablo 3. Jenže diablovku nedělá jen kvantum roztrhaných vnitřností, prasečinek a obnažených ňader sličných žen či démonek (které máte navíc v sexistickém PoE přikované rovnou na ukazateli many a HPček  - feminacistky si už stihly stěžovat za degradaci něžného pohlaví a propagování misogynismu). Diablovku nedělá ani Diablo sám, i když to tak může znít. Diablovku zkrátka dělá pořádný systém vývoje a kustomizace postavy. A ta je v PoE totálně kulervoucí. Škoda slovních ejakulací, stačí obrázek.

PoE zvolilo obecně úplně ve všem úplně jiný přístup než D3, a obávám se, že zvolilo ten lepší - tedy ten z D2. Blizzárdi se při kuchtění D3 rozhodli, že udělají menší diablovskou revoluci a odstranili veškerou možnou úpravy permanentních úprav. Krásně sluníčková argumentace, totiž, že nevratné naklikávání bodíků nutí hráče do cookie-cutter buildů, nutí je kvůli sebemenší chybě rerollovat postavy a obecně je anti-fun (nesnáším ten pojem, THANKS RIOT!) sice zněla dobře na papíře - i když některým ani tehdy ne - ale v praxi byla totálně na hovno. Vývojáři si slibovali, že zajistí větší variaci postav, a ve skutečnosti dosáhli pravého opaku. Každej barbar je prostě každej barbar, a když náhodou není, tak pomocí pár kliků hned bude. Jedna postava je jako druhá. Nu-da. Jasně, Reaper of Souls vypadá docela oukej, o tom žádná, ale...

PoE je stará škola a na celou tuhle fun-fun-fun sluníčkovost zvysoka sere. Předpokládá, že hráči používají mozek a netrpí Parkinsonovou chorobou, což už nebývá dnes obvyklé. Jestli klikneš na špatnej skillpoint, bude tě to stát draho. A jestli klikneš na správnej, ještě to neznamená, že jseš za vodou. Buildů jsou vážně tisíce a žádná postava není stejná. Jednu classu můžete postavit na sto způsobu a pokaždé si ji užijete jinak. Pařani experimentují, vymýšlejí hovadiny a čas od času chcípnou, jasně. Ale o tom to přece je, ne?

Variabilitě pomáhají i závody, kterých je pravidelně pár denně a předkládají unikátní challenge. Dvouhodinová expofarma nebo dvanáctiminutová rusheřina, PvP či bez, hardcore či soft. Ligy, sezóny, bodíky, rankingy, tabulky. V diablovce! Nedá se tedy říct, že by PoE nic nového nepřinášelo. Autorům se navíc musí uznat, že kromě pravidelných raeců poměrně často vypouští takové miniupdaty se skilly či itemy. Když už na té hře makali šest let, tak se snaží něco dělat. Nutno říct, že mají našlápnuto dobře.

PoEčko vám kašle i na zlehčování okolo obchodu. Zlaťáky? Nasrat. V PoE se jako měna používají tzv. orby, což jsou věci, které jsou samy o sobě cenné ne proto, že vám to hra prostě mlátí do hlavy, ale proto, že jsou opravdu užitečně a použitelné. Tenhle umí upgradnout věc z modrý na žlutou, tenhle přidá stat, tenhle odebere, tamten rerollne, tamten randomizuje. „Ale jak poznám, který orb má jakou hodnotu? Vždyť je jich dvacet druhů! A jak mám najít kupce? Proč nemůžu mít prostě aukci?“ Podívej se, co aukce udělala v D3, tak drž hubu a nefňukej. Budeš handlovat a smlouvat, budeš obchodovat pěkně postaru na forech a zakládat si vlastní obchůdky se ztrátami a nálezy. Jsi hráč, ne děcko, abych tě tahalo za ručičku. Tak hraj.

Hra je takových nemilosrdností plná. D2 veterány zalije vlna nostalgie, nováčky zase watafaků. PoE je jako znovuobjevený artefakt z doby, kdy gejmrům ještě muselo v makovici pálit a chyby se nepromíjely. Žádný tutoriál, ta hra vám řekne tak jedině to, že klikáním chodíte. Existuje jen jeden způsob, jak tuhle hru hrát: metoda pokus-omyl. Frustrující, říkáte? Jako z doby kamenné? Možná. Ale světe div se, ono je to fakt zábava. Naši starobylí předkové z předminulého desetiletí, kdy mít počítač znamenalo být mezi spolužáky populárnější než Kurt Cobain i potom, co si prohnal hlavou horké olovo, zkrátka věděli, co na naše plazí mozečky funguje. A to tvrdě vydřená odměna, ne ta, co nám jí cpou heverem do chřtánu zadarmo a po hektolitrech.

Neříkám, že je ta hra dokonalá. Ani náhodou. Čas od času se objeví bug, gameplay není tak fluidní jako u D3 a některé herní mechaniky jsou vyloženě nepříjemné. Ale o to vůbec nejde. Sluníčkově-masový konzumerismus prorazil zhruba tou dobou, co se objevil Majnkraft, i do videoherního průmyslu, a tak je PoE mezi tou rakovinou zvanou lecplejing, pay2win modely, zabudovanými aimboty, odemykáním píčovinek a všeobecnou presumpcí retardace hráčů osvěžující čerstvý vítr. Jasně, smrdí po potu, krvi a vodpálených nervech, ale co? Bez obětí není vítězství, říká klasik. Já říkám: bez rerollování nejseš správně hardcore! 




Share