Tenebris illustratio

O demokracii

Written by Syngraféas on Monday, 23 February 2015 15:57. Posted in Tenebris illustratio

Pro nezasvěceného člověka může být zvláštní, že společnost, jakou je Okcident, která se pyšní volnomyšlenkářstvím a svobodným otevřeným dialogem, odmítá ve svém politickém diskurzu vůbec zvažovat možnost nedemokratického státního uspořádání. Pro zasvěceného, který již četl mé předchozí pojednání a je si vědom konceptu Církve, jde o logický důsledek procesů, kterým jsem se již věnoval. Dnes si ukážeme, proč je absolutní vyloučení veškerých jiných způsobů vlády chyba, a proč demokracie ani zdaleka není nejlepší z možných režimů.

To, že demokracie u mnoha myslitelů i státníků nebyla oblíbená je všeobecně známý fakt, nad kterým se dnes z nějakého velmi ignorantského důvodu pousmíváme jako nad artefaktem pokroku (který jsme dekonstruovali zde). Platón viděl demokracii jako degenerovanou formu už tak degenerované oligarchie, kde je svoboda otroctvím a lidem vládnou zbytečné touhy (např. po penězích), jejich životy nemají řád ani prioritu. Edmund Burke, anglický myslitel z dob Velké francouzské revoluce, byl také odpůrcem prvoplánové demokracie za účelem demokracie. Joseph de Maistre, Thomas Carlyle, Nietzsche, Spengler či dnes Hans Herman-Hoppe byli dalšími odpůrci. Ani zakládající otcové USA nechtěli demokracii, ale republiku - kde by právo volby měli jen bílí mužové s pozemky a tudíž přímým zájmem na prosperitě země.

Winston Churchill se údajně nechal slyšet, že nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Ne, že bych s ním nesouhlasil, ale argumentů je podstatně více.

Demokracie je iluze moci

Většina náruživých demokratů se brání tím, že v jiném státním uspořádání by ztratili svobodu. Ano, pokud definují lidskou svobodu možností dát jeden hlas z desetimilionů do urny a pak již nemít schopnost cokoliv ovlivnit, pak ano, o svobodu by přišli.
Skutečná moc v demokratických státech není na pozicích minsterstev ani nikde jinde ve státní správě. Moci v tomto světě mají více i např. ředitelé nadnárodních bank a lobbisté, pro něž by přestup na pozici premiéra byl downgrade. A ty svým hlasem nevyšachujete, ani svým hlasem neovlivníte jejich agendu.
V zastupitelské demokracii je většina rozhodnutí stejně objektem dohody a zákulisních machinací. Volič nemá jediné slovo, jen to slabé, zoufalé úvodní: „Doufám, že se mnou nezameteš, a dávám ti hlas.“ Koneckonců, jak říká klasik: kdyby demokracie mohla cokoliv reálného změnit, už by ji zakázali.

Demokracie vede k nepopulárním vládám

Ve volbách do PS roku 2013 byla volební účast 59%. To znamená, že 41% občanů ČR se ani neobtěžovalo užít svého těžce vydobytého demokratického práva uplatnit svůj téměř bezvýznamný hlas, nebo demokracii nepovažují za smysluplnou. Z těch, co volili, 45% hlasovalo pro nyní vládní stranu. To znamená, že jen 27% všech obyvatel ČR souhlasí se současnou vládou, a Sobotku z nich chtělo premiérem jen 12%. Vláda lidu jako vyšitá.

Demokracii vládnou peníze

A to doslova. Lobbisté a sponzoři politických stran vám naservírují nabídku, ale podpultové strany, s kterými byste možná souhlasili více, nikdy v televizi neuvidíte. Hlas jim by navíc stejně byl v podstatě propadlý. Vybíráte z možností, které vám již byly vybrány předem. V USA může výše zmíněný CEO velké banky lusknout prstem, přilít pár milionů do jistých pokladniček a mít 60 senátorů na drátě.

Demokracie rozděluje společnost

Žádnou moc nemáte, ale stejně se hádáte s rodiči, prarodiči, strýci a kamarády, pokud volí či míní jinak. Veřejnost se rozděluje na nevraživé tábory, zatímco zákulisní hráči si mnou ruce. Divide Et Impera.

O rodině, maskulinitě, femininitě a sexuálním trhu

Written by Syngraféas on Monday, 19 January 2015 20:25. Posted in Tenebris illustratio

Zatímco jsme v minulém článku skončili u Japonska a jeho rozpadajícího se rodinného modelu, musíme pro maximální pochopení dnešního tématu začít úplně od podlahy, a to tedy u evoluce a evoluční psychologie. Někomu to možná bude připadat samozřejmé, ale opakování je matkou moudrosti.

Pro začátek si ale vyzkoušíme menší test: ženy a muži si nejsou rovni. Pokud vám předchozí myšlenka přijde misogynistická, čtete tento článek ve svém vývoji příliš brzy. Pokud vás tato idea však bytostně neuráží, pak jste na správné cestě a můžete číst dál. Vysvětlíme si proč a vysvětlíme si, jaký efekt to má na společnost, což plynule povede k současným problémům z této idey plynoucích.

Hlavní příčina, proč jsou ženy a muži natolik rozdílní a proč se od nich očekávají odlišné role, je spjata s rozmnožováním. Ženy jsou z hlediska přežití (a tedy jediného hlediska, které bere evoluce v potaz) cennější. Zatímco jeden muž může za jeden rok zplodit stovky potomků, jedna žena za jeden rok zplodí v naprosté většině případů jen jednoho. To činí muže levnější, nepotřebnější a nadbytečné, a proto si příroda dovolila jejich existenci podřídit ženám. Toto se možná neshoduje s údajným patriarchátem, ale nejde o nic složitého. Proč jsou muži fyzicky silnější než ženy? Aby je, ty zranitelné, ochránili. Toto se pojí i s inteligencí.

Poměrně užitečným nástrojem k měření inteligence je inteligenční kvocient (IQ). Ač je pravda, že testuje především logické, analytické a matematické myšlení, přesto silně koreluje s velkou částí testů i s interdisciplinárním obsahem. A především dále dokazuje rozdíly mezi muži a ženami. Zatímco rozdíl v průměrné hodnotě IQ se pohybuje kolem 3-6 body IQ ve prospěch mužů, což je opravdu zanedbatelné, muži zcela dominují v oblastech nad 150 IQ. Důvod? Příroda si může na mužích dovolit experimentovat. Zatímco ženy jsou potřebné funkční, muži jsou za předpokladu, že se jich rodí polovina, nadbyteční. Chromozom Y je podstatně náchylnější mutaci a IQ je z velké části dědičné. Z toho důvodu se Bellova křivka popisující statistické rozložení mužů vůči té ženské zplacatí. Ve výsledku to znamená, že muži jsou častěji géniové i naprostí idioti, protože příroda s nimi zkrátka může hrát v kostky, zatímco ženy si drží zlatý střed a příliš nevybočují do žádného směru (výjimky samozřejmě existují). Zajímavá je zcela jistě i následující statistika z amerických univerzit, dokazující, že obory s vyšším podílem žen dosahují nižšího skóre SAT, testu, který velmi silně koreluje s IQ.

O filosofii historie, civilizacích, a jejich pádu

Written by Syngraféas on Wednesday, 14 January 2015 16:29. Posted in Tenebris illustratio

V minulém díle jsem okrajově zmínil důležitost dělení společenského a technologického vývoje, a konstatoval, že ten společenský již nějaký ten rok klesá strmě ke dnu. Tentokrát se budu věnovat právě kategoriím vývoje, pokroku apod.;  a v komparaci s několika historickými modely prokážu rozklad sociálně-ekonomického systému Okcidentu.

Lidstvo se začalo vážně zajímat o dějiny z filosofického či teologického hlediska od dob, kdy se zrodila monoteistická náboženství. Židé, vyháněný a utiskovaný národ, se upírali k budoucnosti s nadějí, že jako vyvolený lid dospějí ke klidu a blahobytu. Křesťané zase měli svou fatalistickou eschatologii, boží plány a soudné dny. První cyklické modely se začaly objevovat v 17. století, kdy lidé začali o apokalypse pochybovat, a v důsledku sociálních, hospodářských a technologických změn hledali lepší odpovědi na své otázky o směřování historie. Ideu pokroku nám do povědomí vryli osvícenci a racionalisté právě v druhé polovině 18. století, jejichž myšlenky podnítily Velkou francouzskou revoluci, zlomový okamžik dějin, na který dodnes doplácíme. Jeden z nejdůležitějších filosofů všech dob, G. W. F. Hegel, formuloval svou představu o pokroku, kterou se inspirovala prakticky celá politická levice (ač byl Hegel pruský konzervativec). Až pesimismus myslitelů, jakými byli např. Arthur Schopenhauer či Friedrich Nietzsche, s kterým se tak silně ztotožnili lidé na přelomu 19. a 20. století (fin de siécle), v době, kdy společnosti vládl odůvodněný strach z budoucnosti, představoval první náznaky pochyb o pokroku a optimistickém vývoji dějin. Lidé jako Julius Evola či Oswald Spengler však zůstali v poválečném budovatelském optimismu na obou stranách opony opomenuti a jejich význam byl překřičen novým liberalismem, který se pomalu měnil v onu abominaci, s kterou se potýkáme dnes.

Moudrost však nikdy není v budoucnosti, nýbrž vždy v minulosti. Jak pravil Cicero, historia magistra vitae - tak se do toho pusťme.

Time is a flat circle

Představa cyklického vývoje civilizací se poprvé v filosofickém a vědeckém slova smyslu (v náboženství se cykly objevují často ve východních myšleních) objevila v díle Itala Giovanniho Battisty Vica (1668-1744). Ten rozdělil koloběh civilizací do tří epoch - božské, hrdinské a lidské. Každý z těchto věků se dá charakterizovat typickými tropy a jazykovými prostředky, stejně tak jako politicko-sociálními projevy. Božská epocha se vyznačuje užíváním přirovnaní a metafor k pochopení okolního světa (typické pro společnost v pravěku a starověku). Vytváří se tenká vrstva "teologických básníků," kteří vedou společnost k obecnému dobru. Heroická epocha, doba, kdy se idoly v podobě kněží mění do idolů hrdinů, je charakteristická užitím metonymie a synekdochy. Vico podotýká, že tyto prostředky tvoří myšlenkový základ pro podporu feudálních monarchických státních uspořádání. Na přelomu druhého a třetího stupně vrcholí konflikt mezi hrdiny a plebejci, kteří touží po vlastních privilegiích. Pomocí rozumu a vědecké metody se odpoutávají od původních mýtů a vítězí, čímž započíná poslední fáze. Tuto lidovou epochu dominuje demokracie, jejímž jazykovým prostředkem je ironie a satira. Lidé se dočkají rovnosti a svobody, avšak podlomením moudrosti teologických básníků, která držela společnost dohromady, končí jejich motivace dosáhnou společného dobra. Rozmáchá se individualismus, egoismus, občanské války se vedou jen kvůli osobním ziskům. Vico tento stav nazývá barbarismem reflexe. Chaos přinutí lid hledat stabilní hodnoty, čímž se civilizace vrací do božské epochy.

Dalším důležitým autorem, který se zabýval cyklickým vývojem civilizací, byl Oswald Spengler (1880-1936). Jeho kniha Zánik Západu se stala bestsellerem. Rovnou z kraje je nutno poznamenat, že Spengler nechápal zánik jako apokalypsu, spíše jako postupný soumrak. Spengler viděl civilizace jako organismus, který prochází jak stádiem růstu (Spengler jej nazval Kulturou) tak stářím, umíráním (to nazval Civilizací). Kultury vznikají z obavy ze smrti, s kterou se vypořádává každá společnost, která kdy existovala. Věřil, že každá Kultura je založena na nějakém znaku či symbolu. Pro Okcident je tímto znakem nekonečno. S tím se pojí obdiv k vzdálenosti, nekonečnému prostoru, tragická touha po nedosažitelném (z toho důvodu nazval Spengler Okcident „faustovskou“ Kulturou, protože stejně jako Faust zaprodáváme svou duši Mefistofelovi za neomezené vědění a moc). Nekonečno se projevuje ve všech oborech - od matematiky přes vážnou hudbu až ke sportu (žádná jiná kultura nevyvinula takovou touhu stát např. první na nejvyšší hoře světa). Spengler přirovnával vývoj a pád k ročním obdobím.

  • Jaro - doba formování kultury - je charakteristická vztahem k přírodě a zemi. Je to doba hrdinů a bohů, vládne šlechta a kněžstvo.  Vznikají mýty a eposy. Pro Okcident to byla doba od scholastiky přes gotiku k renesanci, začíná objevitelský věk.
  • Léto je vrcholem - město a venkov mají stejný význam, tradice jsou upevněny, vkus a politika jsou rafinovanější. Rozum i tradice spolupracují, což vede k nevídané kreativitě a rozvoji. Typické je baroko, nastává prudký rozmach vážné hudby, vládne klasicismus - striktní forma umění. Války se stále vedou kvůli cti a tradicím.
  • Podzimem začíná úpadek, ač se projevuje růstem megalopolí. Městský racionalismus sterilizuje neúměrnou kritikou Kulturu, politika se stává prostředkem ekonomiky. Umění se pomalu vyčerpává. Objevuje se romantismus, ve filosofii to jsou Kant, Hegel či Schelling. Osvícenství vede k revoluci, město vítězí nad vesnicí. Kultura se mění v Civilizaci. Ve vzniklém chaosu se na popředí dostává despota (Napoleon), čímž se ztrácí důvěra v boží právo králů vládnout. Peníze se stávají absolutní mocí. Umění se upírá na buržoazii a městskou kulturu. Vše venkovské či tradiční je popliváno. Dominuje materialismus, vzniká kult vědy, ateismu. Masová produkce vede k masovým médiím. Náboženství je nahrazeno nacionalismem, války jsou gigantické a vedeny obrovskými armádami tvořenými statisíci branců. Život samotný se stává problematickým, projevuje se anomie, úpadek kreativity vede ke sběrným oborům (archeologie, encyklopedie). 
  • Zima znamená depopulaci, umění je repetitivní, vládci jsou despotičtí, demokracie se mění v caesarismus. Věda se dostává k nejistým koncům, roste význam statistiky. Sociologii a filosofii dominuje relativismus, multikulturalismus, postmoderna. Svět se přesto stává standardizovaným, byrokratizovaným a uniformním. Vládnou globální impéria. Etnická diverzita, stagnující ekonomika a úpadek plodnosti původního obyvatelstva díky feminismu vede k bezmocnosti demokratických mechanismů. Technologie kvete, avšak vše ostatní upadá. Veškeré bohatství se koncentruje do rukou mála, zoufalí lidé volí čím dál tím extrémnější vůdce. Caesarové začnou ničit inteligenci, masám dávají chléb a hry, z tříd se stávají kasty. Politické strany se mění v osobní kulty, což vede k občanským válkám, které oslabí Civilizaci natolik, až ji dobijí cizinci. 

Podle Spenglera jsme na počátku zimy.

O islámu a aroganci Okcidentu

Written by Syngraféas on Saturday, 10 January 2015 17:24. Posted in Tenebris illustratio

Dle mého názoru je alespoň trocha ironie v tom faktu, že ti novináři, které 7. ledna roku 2015 muslimští útočníci zavraždili, byli silně levicově orientovaní moderní progresivní liberálové.

Jestli vám předchozí věta připadala ofenzivní, pak jste na špatné adrese. Čtete dál? Skvěle, ukázali jste, že máte rozum. Samozřejmě, že nechci památku obětí všech těchto barbarských útoků nikterak pošpiňovat. Pieta za mrtvé se musí ctít. Naopak si u Charlie Hebdo cením alespoň toho, že nepatřili do proudu politicky korektní levice, která tento problém vůbec stvořila. Chci jen říci, že moderní člověk, pokud si chce zachovat psychické zdraví a přežít tuto postupnou sebevraždu Okcidentu, se musí naučit dvěma věcem. První z nich je šibeniční humor. Druhou z nich je věta „já vám to říkal.“

Bude ji totiž říkat často.

We're trapped in the belly of this horrible machine

Minimálně první polovina 21. století bude v tom příštím známa především jako střet civilizací, což není ani tak prorokování, jako spíše očividný fakt pro každého, kdo oči má. Tento střet už totiž nějaký ten rok probíhá a události posledního měsíce (hostage situation v Sydney a jen ve Francii útoky v Tours, Dijonu, Nantes a v Paříži) jsou jeho přirozeným projevem. Ta nejkritičtější otázka nezní, jak se tento střet vyvine. Nás by měla zajímat jiná otázka: proč si to začínáme uvědomovat tak pozdě?

Arogance Okcidentu spočívá v tom, že své hodnoty považuje za univerzální a univerzálně platné. Toto je ostatně ztělesněno v fenoménu politické korektnosti. Okcident věří v pokrok. Historii považuje za lineární či Hegelovsky dialektický proces, který se sune k něčemu skvělému. To, zda je konec dosažitelný či ne je věc sporu, ale Okcident nepochybuje o tom, že vývoj spěje k lepším a lepším věcem. Nepochybuje o tom, že je v tomto vývoji dál, než ostatní civilizace. Nepochybuje o tom, že zbytek světa jej touží dostihnout. Tuto představu o dějinách a pokroku odůvodňuje tím, že alespoň technologický pokrok lineární je. To je dozajista pravda. Jenže technologický pokrok není pokrok společenský. Ten v takové podobě, v jaké si ho představujeme, nikdy neexistoval. Společenský vývoj je podstatně bližší cyklickému modelu. Okcident se nyní nachází za horizontem posledního věku. Společnost vykazuje všechny znaky úpadku a technologie slouží jen k tomu, aby tento úpadek skryly před našimi zraky.

Hořkou pravdou, kterou si musí Okcident uvědomit, je to, že svět mimo Okcident není jako Okcident, nemyslí jako Okcident, netouží po stejných věcech jako Okcident, a klade důraz na zcela jiné hodnoty než Okcident. Svět mimo Okcident ani neuznává mnohá práva, která západní civilizace považují za obecně platná, jak se redaktoři Charlie Hebdo přesvědčili v kontextu s právem svobodného tisku. Přitom my některá práva neuznáváme také - např. odsuzujeme „nenávistné projevy.“ Arogance politicky korektní civilizace, kterou Okcident bezesporu je, spočívá v přesvědčení, že fráze „nenávistné projevy“ znamená to stejné pro Araba z Mekky i pro Francouze z Paříže. Divil bych se, kdyby ta fráze měla stejný význam pro vůbec jakékoliv dva různé jedince. Útočníci jen vykonali svůj vlastní trest za porušení zákonů o nenávistném projevu své vlastní civilizace. Učinili to samé, co Okcident sám dělá a dělal po staletí, ať už to označil za kacířství, herezi, rasismus či misogynii. Jenže tentokrát to proběhlo až příliš drasticky. Zemřelo skoro dvacet lidí a malý kovový objekt o váze 8 gramů, průměru 7,62 milimetrů a rychlosti 700 metrů za sekundu prostřelil sladkou roušku liberalismu.

Co je nejhorší, je však to, že liberalismus odmítá přiznat porážku. Je na místě se ptát, kolik těch kulek ještě musí trefit na to, aby konečně chcípnul. Nesmrtelný totiž rozhodně není.