O rodině, maskulinitě, femininitě a sexuálním trhu

Written by Syngraféas on 19 January 2015. Posted in Tenebris illustratio

Zatímco jsme v minulém článku skončili u Japonska a jeho rozpadajícího se rodinného modelu, musíme pro maximální pochopení dnešního tématu začít úplně od podlahy, a to tedy u evoluce a evoluční psychologie. Někomu to možná bude připadat samozřejmé, ale opakování je matkou moudrosti.

Pro začátek si ale vyzkoušíme menší test: ženy a muži si nejsou rovni. Pokud vám předchozí myšlenka přijde misogynistická, čtete tento článek ve svém vývoji příliš brzy. Pokud vás tato idea však bytostně neuráží, pak jste na správné cestě a můžete číst dál. Vysvětlíme si proč a vysvětlíme si, jaký efekt to má na společnost, což plynule povede k současným problémům z této idey plynoucích.

Hlavní příčina, proč jsou ženy a muži natolik rozdílní a proč se od nich očekávají odlišné role, je spjata s rozmnožováním. Ženy jsou z hlediska přežití (a tedy jediného hlediska, které bere evoluce v potaz) cennější. Zatímco jeden muž může za jeden rok zplodit stovky potomků, jedna žena za jeden rok zplodí v naprosté většině případů jen jednoho. To činí muže levnější, nepotřebnější a nadbytečné, a proto si příroda dovolila jejich existenci podřídit ženám. Toto se možná neshoduje s údajným patriarchátem, ale nejde o nic složitého. Proč jsou muži fyzicky silnější než ženy? Aby je, ty zranitelné, ochránili. Toto se pojí i s inteligencí.

Poměrně užitečným nástrojem k měření inteligence je inteligenční kvocient (IQ). Ač je pravda, že testuje především logické, analytické a matematické myšlení, přesto silně koreluje s velkou částí testů i s interdisciplinárním obsahem. A především dále dokazuje rozdíly mezi muži a ženami. Zatímco rozdíl v průměrné hodnotě IQ se pohybuje kolem 3-6 body IQ ve prospěch mužů, což je opravdu zanedbatelné, muži zcela dominují v oblastech nad 150 IQ. Důvod? Příroda si může na mužích dovolit experimentovat. Zatímco ženy jsou potřebné funkční, muži jsou za předpokladu, že se jich rodí polovina, nadbyteční. Chromozom Y je podstatně náchylnější mutaci a IQ je z velké části dědičné. Z toho důvodu se Bellova křivka popisující statistické rozložení mužů vůči té ženské zplacatí. Ve výsledku to znamená, že muži jsou častěji géniové i naprostí idioti, protože příroda s nimi zkrátka může hrát v kostky, zatímco ženy si drží zlatý střed a příliš nevybočují do žádného směru (výjimky samozřejmě existují). Zajímavá je zcela jistě i následující statistika z amerických univerzit, dokazující, že obory s vyšším podílem žen dosahují nižšího skóre SAT, testu, který velmi silně koreluje s IQ.


                                                                

Metafyzika pohlavní lásky

Jelikož příroda chce, aby se množili ti nejdokonalejší jedinci, učinila ženy hypergamními. Hypergamie je pojem, který označuje tendenci žen toužit po sňatku s mužem, kterého považují za lepšího a výše postaveného, než jsou ony samy. To v praxi znamená, že muži, kteří vyhráli genetickou loterii, jsou dominantní, bohatí a mocní, jsou žádanější než ti podprůměrní, čímž se omezuje možnost těch podprůměrných poslat své sub-optimální geny dále. Opět jde o samozřejmý jev - pro zachování druhu je nutné, aby děti přežily, a čím lepší a silnější je jejich otec, o to větší šance existuje. Hypergamie však má i pro civilizaci často negativní stránku - díky ní ženy necítí takovou míru loajality ke svému partnerovi, jako muži.

Proč? Znovu jde o to, že muži jsou nahraditelní, v přebytku, a kvalitní děti jsou cílem číslo jedna. Proč by měla žena zůstávat se slabým samečkem, pokud se objeví možnost nového, lepšího a bohatšího, který by pro její děti zajistil lepší život, a pokud se možnost partnerství s tímto lepším mužem jeví jako pravděpodobná? Žádná. Naopak muži hypergamní nejsou - je nutné, aby po porodu ženě s dětmi pomáhali a chránili je. K tomu slouží oxytocin a podobné vztahy zpevňující stimulanty, které v muži vyvolají pocit silné loajality k rodině. Sečteno podtrženo, ženy vždy hledají lepší možnosti, zatímco muži hledají ty dostatečné a dokud dostatečnými zůstávají, drží se jich jako klíšťata. Problém nastává v bodě, kdy pro muže nejdůležitější charakteristika partnerky - krása a mládí - odejdou. Pak se muž chová podobně jako žena, avšak  touto dobou už by děti měly být dávno odrostlé - a měl by ideálně šířit své geny dál. To je ale pro naše potřeby nepodstatný jev, jak si později ukážeme.

Hypergamie je ten důvod, proč ženy nenávidí, když si muži čtou články jako tyto, a učí se, jak se věci mají. Nemají rády muže, kteří tráví dny a dny v posilovně - chtějí muže, který si občas zaběhá a vypadá jako kulturista v kategorii Men's Physique. Ony chtějí muže, kteří dominantní jsou přirozeně, bez pomoci, bez snahy. Pokud se ukáže, že jejich dominantnost, síla a status byly předstírané, cítí se obelhané a že jim byla ukradena část pro nich tak cenného mládí. Jak píše dramatik William Congreve, „Hell hath no fury like a woman scorned.“ Stejně tak ženy nenávidí, když malí muži nosí botky s tlustějším podpatkem nebo když si plešouni dávají paruky; ač je to to samé, jako když si žena dá na tvář make-up. Proč mužům push-up podprsenky nevadí? Protože nejsou hypergamní. Jejich přežití na ženě nezávisí. Je jim jedno, jestli se musí pro svou krásu snažit, hlavně, že krásná je.

Hypergamie má v praxi ještě jednu nepříjemnou vlastnost, a to tu, že 80% žen touží po nejvyšších 20% mužů, kteří vytvoří rozsáhlé harémy, zatímco na spodních 80% mužů zbude spodních 20% žen. Tato čísla nejsou nahodilá, jde o další z dopadů Paretova principu. Důkazem je následující studie: lidstvo má více matek než otců. Jinými slovy, podstatně víc pravěkých žen mělo možnost předat své geny dál, než kolik jich předali pravěcí muži. Zhruba polovina svou šanci nikdy nedostala - samozřejmě ta nižší. OkCupid, velká seznamka, zase vydala sérii statistik, mimo jiné dokazující, že ženy považují 80% mužů za podprůměrně atraktivní. To jen potvrzuje můj pocit, že jim odhady příliš nejdou.

Civilizace se stávají civilizacemi proto, že tyto „vady“ hypergamie eliminují a zavádějí koncept manželství. Tento koncept je opravdu univerzálním, naprostá většina úspěšných kultur jej nezávisle na sobě opravdu vyvinula. Důvod je jednoduchý - princip jedna žena/jeden muž vede k podstatně vyšší porodnosti, což vede k prudkému nárůstu populace. Každý dostane svou možnost reprodukce, každý je spokojený.

Manželství byl kontrakt, který pomáhal oběma stranám. Muži, jejichž hlavní motivací je pravidelný sex, jej poměrně snadno dostali s doživotní zárukou (v historii měli oba manželé zákonnou povinnost druhému sex neodpírat, a to ve středověku byly za sexuchtivější považovány ženy!). Ženy, jež toužily po někom, kdo je a jejich děti finančně zajistí, a nebudou se tak muset bát o svou budoucnost, splnily zase tuto svou potřebu. Nepřátelství k promiskuitě obou pohlaví, neexistence rozvodů kromě extrémních případů, zostuzování a tresty za cizoložnictví apod., které se vyskytovaly v Okcidentálních i Orientálních kulturách a náboženstvích, garantují, že si žena nenajde někoho s lepším společenským postavením, a že muž svou ženu ve stáří neopustí. Výhodou pro vladaře je navíc to, že muži, kteří pravidelně souloží, a těší se domů za ženou a dětmi, pracují bez řečí a nedělají problémy. Děti jsou vychovávány ve stabilních rodinách s oběma rodiči - ať chcete nebo ne, maskulinita a femininita se doplňují a při výchově jsou obě klíčové -,  kriminalita se snižuje, komunita stmeluje. Manželství a tudíž rodina jsou základním kamenem civilizace - rozbij je a celá se sesype. Manželství, ač bojuje proti základním pudům a lidské přirozenosti, vede k civilizaci a kulturním úspěchům. Restrikce, které na lidi svaluje, působí pro jejich vlastní dobro.

S manželstvím se bezpodmínečně nese princip „muž je hlavou rodiny.“ Ženy jsou hypergamní, touží po někom, kdo je lepší než ony. Pokud musí samy vést, necítí se spokojené - mají pocit, že svého muže převýšily, a že mají na víc - což vede k poklesu jejich životního štěstí. Stejně tak jsou ale racionálními agentkami, a tak přílišná diktatura manžela jim také není po chuti. Z toho důvodu byl zaveden tradiční model fungující až do počátku minulého století a částečně až k jeho polovině, kdy je muž kapitánem lodi a žena jeho prvním důstojníkem. Kapitán velí a řídí na svou zodpovědnost pro dobro celé své posádky a přihlíží k jejich názorům, nakonec ale musí rozhodnout sám, jelikož je zodpovědný a on sám ponese vinu, pokud se loď převrátí. Ženy jsou sice zbaveny části své autority, ale jsou současně zbaveny i té zodpovědnosti. Mužům je přislíbena autorita výměnou za podmínky, že budou vydělávat víc, než sami potřebují, aby nakrmili i ženu a děti, a že nebudou své autority zneužívat (feministky často argumentují, jak je patriarchální uspořádání rodiny opresivní, avšak už ve středověku byla možnost sňatek v případě krutosti atd. anulovat či manžele separovat).

What do women want?

Na scénu nastupuje feminismus. Dal ženám volební právo a zastal se jich v případech domácího násilí, stejně tak je však vrhl do trhu práce. Když se na trhu práce v průběhu několika málo let objevilo skoro dvakrát víc pracovníků, platy klesly, což nevedlo k možnosti žen pracovat, ale nutnosti žen pracovat. To však k jejich kýžené „svobodě“ nestačilo. Byl zaveden sociální systém, který chlebodárce manžela nahradil chlebodárcem státem, který tak zavedl progresivní daně (primárně postihující muže). Sexuální revoluci nakopnul objev antikoncepce, který vedl k tomu, že ženy přestaly cítit nutnost chránit si pannenství a začaly sňatky odkládat. Ženy, které nejsou panny, si s sebou do manželství nesou spolu s psychologickými problémy také extrémně výrazně vyšší riziko rozvodu. Příroda zkrátka nepočítala s tím, aby ženy souložily tak často a s tolika partnery, aniž by neotěhotněly. Ženy si užívají svobody být promiskuitní, což jim údajně muži zakazovali, ač výzkumy potvrzují, že nejvíce promiskuitou opovrhují samy ženy, nikoliv muži, jelikož promiskuitní ženy devalvují hodnotu sexu a zhoršují vyjednávací podmínky všem ostatním ženám. Děti se rodí čím dál tím častěji mimo manželství. Rozšiřuje se mýtus „manželství z lásky,“ tedy smýšlení, že manželství musí být založeno na pomíjivé vášni a sexuální přitažlivosti, ač historie dokazuje, že podstatně důležitější pro úspěšnost manželství je prostě jen vyvíjet snahu, aby fungovalo, a nezlenivět. Ženy zklamané z toho, že zamilování vymizí, se rozčarované opět rozvádějí.

Muži zpočátku z těchto změn profitují díky devalvované hodnotě sexu, pak si ale začínají uvědomovat, že devalvací sexu se devalvuje monogamie a manželství jako takové, a již neexistují ženy, které by měly potenciál být dobrými manželkami a matkami. Jakoby toho bylo málo, rozvody se staly každodenní záležitostí a rozvodové zákony začaly tvrdě favorizovat ženy (v ČR dítě získá děti v 90% případů žena, což často s sebou nese ubytování, což často vede k bezdomovectví mužů). Alimenty a jiné příspěvky, které muž musí po rozvodu platit, manželství učinily se vším ostatním natolik neatraktivním, že mnozí muži přestali po manželství toužit úplně.

Někteří muži jsou rozvodem tak znásilněni, až zvolí sebevraždu. Jeden Američan, Tom Ball, svou dceru několikrát varoval, než jí dal facku - žena zavolala policii, rozvedla se, nikdy už nesměl vidět své děti. Po deseti letech soudních procesů se na protest upálil. Média mlčela - nehodilo se to do jejich utopie. 

Ženská hypergamie byla vypuštěna z řetězu a společnost se vrací do stavu před civilizací (v podstatě do pravěku), sexuální trh je zcela volný, což stejně jako v případě kapitalismu vede k tomu, že vrchních pár procent naakumuluje většinu bohatství. Přes to všechno jsou ženy nešťastnější než kdy dříve, a to nejen kvůli stresu z práce, ale i z toho, že si je nechtějí vzít ti muži, na které jsou zvyklí ze svých sexuálních dobrodružství. Ženy jako hypergamní stvoření touží po mužích, kteří vydělávají víc a jsou výše postavení - ženy kariéristky a manažerky ale pak mají svou hypergamii problém ukojit, jelikož čím výše žena je, tím méně mužů je stále nad ní. Ti muži, jež měli na sexuálním trhu smůlu, a jsou příliš nízko, prostě vzdávají hru a produkují jen na sebe, ostatně stát jim stejně vezme tím víc, čím víc vydělají, a ženy zavrhují, ač by před dvěmi sty lety měli zcela průměrnou manželku a vedli poměrně spokojený průměrný život jako produktivní členové společnosti. Někteří přestávají i pracovat, jelikož riziko, že jej některá kolegyně nařkne z sexuálního obtěžování, jim za to nestojí. Roste nezaměstnanost, počet tzv. NEETů (nezaměstnaných a nestudujících), příjmy státních pokladniček klesají, sociální stát a feminismus ruku v ruce atakují muže, kteří sociální stát živí. Rozvodovost nezaměstnanost v růstu následuje, sňatkovost naopak klesá, porodnost jde strmě dolů.

Nikdy nebyl lepší čas pro nezávazný sex, nikdy nebyl horší čas pro založení rodiny. Vítejte v dnešním Japonsku, vítejte v zítřejší Americe, vítejte v pozítřejší Evropě. Gratulujeme ženám k nově nabyté svobodě. Doufáme, že se vám pokrok líbil, a že budete pokrokovat i nadále.

Everything.

Připomíná vám to něco (kromě myšího experimentu z minulého článku)? Římské císařství se potýkalo s identickým problémem. Císař Augustin je řešil po svém - vydal sérii zákonů, která lidi v celibátu odsuzovala k vyšším daním, nemožnosti dědit apod. Naopak ty, kteří měli tři syny, bohatě odměňoval. Cizoložství nakázal trestat smrtí či vyhoštěním. Pomohlo to? Nijak výrazně. Už za Caesara byl sociální stát natolik přebujelý, že 320 tisíc lidí pobíralo dávky ve formě oleje a pšenice zdarma, což pozdější císařové doplnili i vínem či vepřovým.

Žádné sociální opatření však nezajistí porodnost, a žádná feministická ideologie nezmění vrozené chování žen tak, aby se státy udržely nad hladinou, aniž by podpořila tradiční manželství, čímž by porazila svůj vlastní smysl. Feminismus měl u politiků a průmyslníků úspěch, jelikož podpořil kupní sílu žen, a to už v době, kdy ženy byly zodpovědné za většinu konzumace (nebýt manželek, muži by si spoustu z mužského pohledu zbytečných věcí nekoupili). Feminismus měl úspěch, protože podobně jako marxismus vysvětluje historii jako boj utlačovaného proletariátu proti kapitalistům, feminismus vysvětluje historii jako boj utlačovaných žen proti mužům. Ženy navíc v USA volí víc než muži a jsou tak klíčovou demografikou pro veškerou politiku. Nejvíce z toho profitoval nikdo jiný než politicky korektní Církev, jelikož ženy přirozeně tíhnou doleva (sociální podpora, feministická ideologie, progresivismus). Avšak v dlouhodobém měřítku tento gynocentrismus přivede zkázu.

Jako hráči jste někteří z vás možná slyšeli o GamerGate. Jde o internetový konflikt mezi tzv. SJWs (Social Justice Warriors, progresivními válečníky Církve) a hráči počítačových her. Důvod? Hráči zjistili, že jedna nezávislá vývojářka v zájmu propagace svého díla souložila s více než pěti novináři plátků jako Kotaku, Gawker nebo Polygon, kteří pak její hru propagovali i ve článcích, kde neměla co dělat. Když se hráči ohradili, byli nařčeni z misogynie všemi médii od paleokonzervativců doleva (takže všemi). Mnohé herně-zpravodajské servery psaly články o tom, jak jsou „hráči mrtví“, „poslední baštou misogynismu“ a „tlustými panici“ (tak nařkli i našeho krajana Dana Vávru, který se hrdinně do boje proti levičákům na sociálních sítích pustil). Aféra bouří v zahraničí už téměř rok, došlo na výhružky smrtí a zrušení prodeje her (v Austrálii díky feministkám zakázali GTA V), a dostala se opakovaně do televizního vysílání hlavních zpravodajských kanálů světa.

Toto znamená Církev. Nesnese existenci sub-kultury s vlastními spartánskými pravidly, jakou je komunita hráčů. Nesnese nic jiného než poslušnost, sluníčkové levičáctví a stažený ocas. Nesnese odmítnutí dogma, jakými je teze „všichni jsme si rovni.“ Bude strkat nos i do věcí, do kterých jí nic není, říkat tomu pokrok, a nezastaví se, dokud se její hrůzná utopie neuskuteční, a to už bude pozdě. Ještě stále potřebujete důvod stát proti?


Příště se přesuneme zpět do čiré teorie, ale tentokrát zase o krůček hlouběji. Kritice podrobíme demokracii samotnou, Boha všech bohů Církve. Na své si přijdou stoupenci Edmunda Burkeho a vůbec všichni, kteří pochybují o tom, že je tato doba ve všech ohledech tou zatím nejlepší. Technologický pokrok může společenský rozklad krýt jen omezenou dobu...

Příště: O demokracii