O demokracii

Written by Syngraféas on 23 February 2015. Posted in Tenebris illustratio

Pro nezasvěceného člověka může být zvláštní, že společnost, jakou je Okcident, která se pyšní volnomyšlenkářstvím a svobodným otevřeným dialogem, odmítá ve svém politickém diskurzu vůbec zvažovat možnost nedemokratického státního uspořádání. Pro zasvěceného, který již četl mé předchozí pojednání a je si vědom konceptu Církve, jde o logický důsledek procesů, kterým jsem se již věnoval. Dnes si ukážeme, proč je absolutní vyloučení veškerých jiných způsobů vlády chyba, a proč demokracie ani zdaleka není nejlepší z možných režimů.

To, že demokracie u mnoha myslitelů i státníků nebyla oblíbená je všeobecně známý fakt, nad kterým se dnes z nějakého velmi ignorantského důvodu pousmíváme jako nad artefaktem pokroku (který jsme dekonstruovali zde). Platón viděl demokracii jako degenerovanou formu už tak degenerované oligarchie, kde je svoboda otroctvím a lidem vládnou zbytečné touhy (např. po penězích), jejich životy nemají řád ani prioritu. Edmund Burke, anglický myslitel z dob Velké francouzské revoluce, byl také odpůrcem prvoplánové demokracie za účelem demokracie. Joseph de Maistre, Thomas Carlyle, Nietzsche, Spengler či dnes Hans Herman-Hoppe byli dalšími odpůrci. Ani zakládající otcové USA nechtěli demokracii, ale republiku - kde by právo volby měli jen bílí mužové s pozemky a tudíž přímým zájmem na prosperitě země.

Winston Churchill se údajně nechal slyšet, že nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Ne, že bych s ním nesouhlasil, ale argumentů je podstatně více.

Demokracie je iluze moci

Většina náruživých demokratů se brání tím, že v jiném státním uspořádání by ztratili svobodu. Ano, pokud definují lidskou svobodu možností dát jeden hlas z desetimilionů do urny a pak již nemít schopnost cokoliv ovlivnit, pak ano, o svobodu by přišli.
Skutečná moc v demokratických státech není na pozicích minsterstev ani nikde jinde ve státní správě. Moci v tomto světě mají více i např. ředitelé nadnárodních bank a lobbisté, pro něž by přestup na pozici premiéra byl downgrade. A ty svým hlasem nevyšachujete, ani svým hlasem neovlivníte jejich agendu.
V zastupitelské demokracii je většina rozhodnutí stejně objektem dohody a zákulisních machinací. Volič nemá jediné slovo, jen to slabé, zoufalé úvodní: „Doufám, že se mnou nezameteš, a dávám ti hlas.“ Koneckonců, jak říká klasik: kdyby demokracie mohla cokoliv reálného změnit, už by ji zakázali.

Demokracie vede k nepopulárním vládám

Ve volbách do PS roku 2013 byla volební účast 59%. To znamená, že 41% občanů ČR se ani neobtěžovalo užít svého těžce vydobytého demokratického práva uplatnit svůj téměř bezvýznamný hlas, nebo demokracii nepovažují za smysluplnou. Z těch, co volili, 45% hlasovalo pro nyní vládní stranu. To znamená, že jen 27% všech obyvatel ČR souhlasí se současnou vládou, a Sobotku z nich chtělo premiérem jen 12%. Vláda lidu jako vyšitá.

Demokracii vládnou peníze

A to doslova. Lobbisté a sponzoři politických stran vám naservírují nabídku, ale podpultové strany, s kterými byste možná souhlasili více, nikdy v televizi neuvidíte. Hlas jim by navíc stejně byl v podstatě propadlý. Vybíráte z možností, které vám již byly vybrány předem. V USA může výše zmíněný CEO velké banky lusknout prstem, přilít pár milionů do jistých pokladniček a mít 60 senátorů na drátě.

Demokracie rozděluje společnost

Žádnou moc nemáte, ale stejně se hádáte s rodiči, prarodiči, strýci a kamarády, pokud volí či míní jinak. Veřejnost se rozděluje na nevraživé tábory, zatímco zákulisní hráči si mnou ruce. Divide Et Impera.

Demokracie jde ruku v ruce s populismem

Z evolučních důvodů je lidská psychika velmi nepřátelská vůči ztrátám, dokonce více, než oceňuje srovnatelné výhry. Pokud byste vyhráli sto tisíc Kč ve Sportce a další den ztratili devadesát, nejspíše byste se cítili hůře, než kdybyste nedostali nic. Dává to smysl - tyto pocity nás nutí chránit si to, co jsme vybudovali a zvládli, a vedou nás k navrhování postupů, které jsou ztrátové pokud možno co nejméně. Na druhou stranu ale mohou podporovat iracionální chování.
Každý politik v demokracii musí nabídnout co největší růst a garantovat co nejnižší ztráty. Nemůže si dovolit zpočátku ztrátové a nepopulární, ač možná dlouhodobě prozíravé a inteligentní investice. Proto se většina argumentů politiků točí kolem výhod jejich vlastních opatření a nevýhod těch opozičních, jakoby ty jejich žádnou skrytou cenu (ztrátu) neměly. Utíkají před budoucností do přítomnosti. Po nás ať přijde potopa.
Tento rozhazovačný styl mimochodem vyhovuje více levici, což je příčinou, proč je dnešní konzervativec včerejším progresivistou, a proč je celý politický vývoj strháván směrem doleva.

Demokracie vede k vysoké časové preferenci

Časová preference je ekonomický koncept popisující rozdíl mezi hodnotou zboží ihned a později. Jestli je tento rozdíl vysoký, je vysoká i časová preference. Z pohledu jistých ekonomů je civilizace tvořena stavem neustále se snižující časové preference - lidé si jsou přítomností jistí a investují do budoucna, což vede k budoucímu zisku, který vede k dalšímu snížení časové preference, a vytváří pozitivní smyčku zpětné vazby.
Demokracie poskytuje politikům jen několik let „moci.“ Nemohou čekat na ovoce své práce 10 let, musí tu být ihned. Časová preference je vysoká a vzniká negativní smyčka, kdy se časová preference neustále zvyšuje. Za těch několik let musí takový premiér udržet takovou popularitu, aby zůstal u korýtka ještě další období - jak jinak, než rozhazováním? Lidé nemají rádi ztráty.
Navíc hrozí, že v příštím období, pokud jej ztratí, opozice jeho změny celé smaže, což vede k incentivě tvořit konstrukce a programy pokud možno co nejhůře odstranitelné - typickým příkladem je např. Obamacare. Opozice však, pokud nechce ztratit hlasy, musí smazání těchto rozhazovačných projektů vyvážit dalšími výdaji. Tento cyklus se opakuje, dokud stát nezbankrotuje.

Demokracie vede k rozkrádání

Absolutní vládce vlastní stát, a tudíž je v jeho nejlepším zájmu, aby jeho země vzkvétaly, a to dlouhodobě. Může si dovolit krátkodobou nepopularitu, která povede k velkým ziskům a prosperitě. Premiér či prezident zemi nevlastní, nemají její kapitální hodnotu - mají jen právo ji dočasně spravovat. Není incentiva snažit se o dlouhodobý růst, jelikož daný stát není jeho, a jelikož cesta k růstu vede skrze nepopulární opatření, nejspíše by se po volbách znovu na trůně neusadil. To vede k rozkrádání, pochybným privatizacím, korupci a úžasně zlodějským státním zakázkám. Jinými slovy: nahrab, co můžeš, příště mít příležitost nebudeš.

Demokracie vede k morálnímu rozkladu

Když si alespoň něco z tohoto uvědomíte, přestanete respektovat náboženskou či státní autoritu nebo jí důvěřovat. Demokracie vede k morálnímu relativismu - nic nemá hodnotu, a pokud ano, pak jen poté, co většina rozhodne, že to má hodnotu. Tato hodnota se pochopitelně střídá, mění, a je napadána ze všech úhlů. Ničemu nelze věřit, nic nelze s jistotou prohlásit. Epistemologický a etický nihilismus vede skrze psychologické a společenské mechanismy k zpochybňování všeho dobrého a užitečného, k feminismu třetí vlny, rozvodům, kriminalitě, vandalství, nízké vzdělanosti, což jsou kategorie, které jsou v podstatně lepším stavu ve většině autoritativně uspořádaných zemích.

Demokracie poskytuje právo volit i těm, kteří nemají žádné znalosti o politice

Nehledě na to, že právo volit žádné skvělé privilegium není, většina voličů je pod vlivem demagogie, populismu, prázdných slibů a netuší ani, kolik komor má parlament. Iracionální a intelektuálně slabší voliči nejsou logicky schopni volit tak, aby jejich rozhodnutí byly pro společnost prospěšné. Toho politikové však rádi využívají, a proto je většina politického boje vedena v rovině PR a sociálního inženýrství, nikoliv v rovině ideologické. Povšimněte si, kolik je dnes stran bez jakéhokoliv ideologického základu. Typickým příkladem je např. strana, která to prostě zařídí, která dosud nevydala žádný tradiční program ani se jasně názorově neprofilovala. Není důvod proč, voliči jim to nechávají projít.

Demokracie degeneruje do chaosu, z kterého se vynoří totalita

To předpověděli jak Machiavelli a Spengler, tak i Platón. Příznakem pozorovatelným již dnes jsou strany jedné tváře, proroků a mesiášů, ke kterým se lidé v trudných časech s nadějemi obracejí, čímž poráží celý princip demokracie. Krásným příkladem v ČR je opět zmíněná koblihová strana.

Demokracie je žalostně neefektivní

Ničí sociální kapitál, ztrácí čas byrokracií, prohlubuje společenské nerovnosti a vytváří nepřátelství mezi občany. Jediný důvod, proč demokracie alespoň z části funguje, je ten, že v Okcidentu jde spíše o rozbitou oligarchii. Přesto jsou podstatně efektivnější státy jako např. Singapur či Brunej, které jsou sice nedemokratické, ale ekonomicky explodují, netrápí je korupce ani dluhy, mají kvalitní soudy, vysokou vzdělanost, nejlepší pracovní sílu a špičkové technologie.

Demokracie stojí na presumpci, že jsou si všichni lidé rovni

Což je zcela samozřejmě hloupost. Lidé jsou různí a prohlásit je všechny za rovné je podlé. Prohlásit je za rovnoprávné potom vede neodvratně k tomu, že některé osoby budou mít práv více, než by jim jejich psychické schopnosti přirozeně zaručovaly. Jinými slovy, budou nekompetentní.
Okcident navíc uvažuje tak, že demokracie je všelék, který je dobrý pro všechny lidi na světě. To je, jak jsem již dokázal, lež. Národy jsou různé a každý bude prosperovat v jiném zřízení. Podívejme se na zoufalé pokusy o demokracii v Africe, a pak se podívejme na salazarovské Portugalsko nebo na malé absolutní monarchie v Asii. Neexistuje totiž nic jako "člověk," s čímž pracuje většina demokratických ústav. Jak řekl Burke, existuje Čech, Němec, Ethiopan či Venezuelan, ale "člověka" nikdy nepotkal. Říkat, že všechny tyto národy budou prosperovat v demokracii stejnou mírou znamená říct, že jsou identické, což je zbavuje jejich kulturního dědictví a identity, a dokazuje, nakolik je Okcident arogantní, o čemž jsem psal už v prvním článku.


To je pro dnešek vše. Příště a nejspíše i naposled se v krátkostí podíváme, které státní uspořádání je lepší. Myslím, že už teď můžete odhadnout, které mám na mysli...

Příště: O monarchii